Pohádky a příběhy

Všechny práce vznikly při soutěži Hledání dobra 2012 a jsou přepsány tak jak byli napsány.

Jde o doslovné přepisy příběhů dodané do soutěže Hledání dobra 2012. Nehledejte v nich chyby, neboť není důležité zda je vše správně pravopisně napsané, ale to, že popis vznikl spontánně. Právě v nedokonalosti je krása a v nešem případě i roztomilost.

Světluška Anežka

V nemocnici ležela malá holčička Natálka, kterou nevyléčil žádný doktor ani léčitel. Nikdo si s ní nevěděl rady. Jednou navečer bylo vidět za oknem malé žluté světýlko. Přibližovalo se a přibližovalo. Nebylo to světýlko, ale malá světluška Anežka. Její křídla byla průhledná a odrážely se na nich všechny odstíny barev. Také měla šatičky ušité z měsíčního svitu. V ruce držela žlutozlatou lucerničku, ve které bylo schované kouzelné uzdravující světlo. To jí tam dávalo sluníčko pro všechny nemocné děti. Světluška Anežka řekla dětem, aby zavřely oči a povídala jim pohádku. Celou noc na ně svítila kouzelným světlem. Ráno odletěla a všem dětem bylo lépe. Také Natálku uzdravila, začala si hrát se všemi dětmi. Za pár dní jí pustili domů……

Kristýna Kudláčková, 5.A, ZŠ Benešovo nám., Pardubice

Jednoho krásného dne se konaly závody v běhu na 2 km. Naší školu měla zastupovat Kristýnka. Než ten závod měl začít, tak se Kristýnka připravovala. Za chvilku zavolali všechny závodníky na start. Mezi nima byla i Kristýnka. TŘI, DVA, JEDNA, TEĎ! Všichni vystartovali. Kristýnka se držela vzadu, protože věděla, že ti kteří byli první tak jim dojde sil a předhoní je. Však se neuběhl ani jeden kilometr a holka před Kristýnkou spadla. Kristýnka jí doběhla a zeptala se co jí je. A jé je měla zlomenou nohu. Kristýnka se zeptala jak se jmenuje. Lenka řekla. Kristýnka před závody na vše myslela a to znamená, že měla v kapse mobil. Vyťukala číslo maminky, aby zavolala pomoc, že jedna dívka má zlomenou nohu. Lenka řekla: A co závod? Ty ho nedokončíš? Ne. Řekla Kristýnka. Lepší je pomoci, než tě tady nechat. Za chvilku přijela sanitka a Lenka se zeptala jestli může jet Kristýnka taky. A samozřejmě, že mohla. Tak jeli a jeli. A víte kolikrát Lenka Kristýnce poděkovala? Asi stokrát. Uběhl jeden den a Kristýnka se šla kouknout do nemocnice za Lenkou. Kristýnka říkala Lence  vtipy, aby nebyla smutná. Byly šťastné, když se dozvěděly, že se v závodech nikomu jinému nic nestalo. A řekli si, že budou ty nejlepší kamarádky i když se ani moc neznaly!!!!!

Eliška Novotná, 10 let, ZŠ Benešovo nám., Pardubice

Jednou, když rusalce Amálce přišel dopis, že holčička Katka je hrozně nemocná a přála by si být zdravá a jít zase do školy. A tak se další noc vydala za holčičkou Katkou. Jak tam dorazila sedla si na Katčinu postýlku a začala léčit, vzala hůlku a řekla: Otevři pusu.A ona to udělala. Tak jí nalila do pusy čaj. Nejdříve heřmánkový a pak šípkový čaj, a pak jí pomocí kouzelné hůlky dala na plíce bylinky a tím jí uzdravila. Další den šla Katka normálně do školy.

Adéla Krátká, 9 let, ZUŠ Lonkova, Pardubice

Stalo se to, když malý Adámek si zlomil ruku, když skákal na trampolíně. Hned ho sanitka odvezla do nemocnice a vložili ho na lůžko. Ale jemu se tam nelíbilo a brečel. Všiml si toho skřítek Náprstníček. Utíkal aby ho utišil. Adámek se ho zeptal, kdo je a on řekl, že se jmenuje Náprstníček a skamarádili se a už nebrečel.

Jakub Cvrček, 11 let, ZUŠ Lonkova, Pardubice

O Vendulce

Ahoj teď vám budu vyprávět o malé Vendulce. Vendulko už musíš do školy! Ano maminko už půjdu. A tak šla. A maminka šla do práce. A najednou zadrnčel telefon u mamky v práci. A bylo to ze školy. Mamka to zvedla a říká: Prosím? Byla to ředitelka školy. Dobrý den paní Pospíšilová vaše dcera zvrací a její strašně blbě. Já si hned pro ní jedu, tak dobře. Tak si pro ni jela. A hned jeli do nemocnice. Dobrý den pane doktore. Dobrý den co pro vás můžu udělat? Naší Vendulku strašně bolí břicho. Víte pane doktore řekla Vendulka já dlouho už nejím řekla. A kam dáváš ty peníze co ti dávám na svačiny? Do pokladničky. Aha řekl pan doktor. Tak to bude anoreksie. Sestřičko ano pane doktore na čtyřku dobře Vendulko poď se mnou. Byla tam 1.den 2.den 3.den 4.den 5.den 6.den 7.den 1.tejden 2.tejden 3.tejden 4.tejden 5. tejden měsíce měsíce a měsíce. A pak se jí zdál sen jak přiletěla víla a dala jí vypít koktejl. Ale to nebyl sen to bylo doopravdy. Vendulka šla domů. A já vám prozradím recept:

8 kapek života, 19 kg cukru, 9 kapek lásky, a pak míchat, 19 kg malin, 5 kg ostružin, míchat míchat míchat dokud to nebude fialovo růžovo.

Viktorie Báčová – 4.tř. – ZŠ Spořilov, Pardubice

Jednoho dne sem si do školy přinesl autíčka. Moje nejlepší. Když nám skončilo vyučování a šli jsme do družiny začaly jsme si s kamarády s autíčky hrát. Když jsme šli na oběd nechal jsem si autíčka v aktovce. Oběd byl dobrý a proto se skoro všichni vrátili dřív než já. Když jsem dorazil spátky do družiny a chtěl jsem si znovu hrát zjistil jsem že tam nejsou. Tejden jsme nemohli přijít na to kdo to byl. Druhý týden když jsem šel domů a dával si bačkory do pytlíku tak sem tam rukou našmátral obě dvě autíčka. Asi ten věděl že jsem z toho smutný tak ho hryzalo svědomí že to nevydržel a vrátil to.

Artur Cejn 4.tř ZŠ Spořilov, Pardubice

O dobru

Někdy můžeme udělat dobrý skutek a ani o tom nevíme. Někdy také můžeme udělat něco zlého a ani si to neuvědomíme. Můžeme někomu pomoci, poradit nebo něco takového a za chvíli na to zapomeneme. Můžeme taky někomu ublížit, a neuvědomíme si to. Existují dobré skutky, které uděláme, a ani neváháme, jestli je máme udělat nebo ne. Ale naopak jsou dobré skutky, které nás stojí mnoho přemýšlení. O jednom vám budu vyprávět. Byla jedna holka, která se jmenovala Lisa. Měla moc ráda koně, ale nemohla za nimi chodit do stáje. Její maminka se totiž bála, aby se jí něco nestalo. Jednou šla Lisa na procházku do lesa. Blížila se bouřka, ale jí to stejně neodradilo. Šla a šla, až uslyšela hrom a hned na to nahoře mezi stromy zahlédla blesk. Věděla, že je to nebezpečné. Měla by se schovat někde, kde nejsou stromy. Doběhla na mýtinu a tam zahlédla malé bílé hříbě. Vzala ho do náruče a bouřka nebouřka vyběhla ven z lesa. Donesla ho do nejbližší stáje a tam jí poděkovali a řekli, že jim hříbě uteklo. Lise to došlo až doma – udělala dobrej skutek!

Bára Karlíková – 4tř. – ZŠ Spořilov, Pardubice

Rodiče odjeli na nákup a tak jsem zůstala doma sama. Byla jsem tak trochu zvědavá a vydala se na půdu. Prohrabovala jsem se starými krámy, našla jsem svoji starou panenku a zjistila jsem že má už jen jednu nohu. A v tom se to stalo uviděla jsem cosi malého a roztomilého, křehoučkého a ani se to nedá popsat. To cosi mělo v mém starém domečku pro panenky postýlku, skříň, stoleček a čtyři židličky a to vše pro panenky. Slabounkým hláskem to řeklo: „Ahoj holčičko, já jsem Krásněna, nejsi nemocná?“ Nejsem, odpověděla jsem. „To je škoda, myslela jsem si že si zase zaléčím. Ách jó to je pech!“ Nebuť smutná! Jaktože jsem tě ještě neviděla? Podivila jsem se. Protože jsi na půdě ještě nebyla a tvoje rodiče mě neuvidí protože na mne nevěří! A kolik let ti je Krásněno? Hm, hm, hm jsem velice mladé je mi: pětsetosmdesátosm let. Kdybych já byla víla, byla bych asi mimino! Je mě teprve deset. Rodiče přijeli! Už musím jít tak ahoj a zase někdy příště! A už jsem v kuchyni jedla celerové chlebíčky a přemýšlela jestli jsem neusla a jenom se mi to nezdálo.

Kočárníková Klárka – 4tř. – ZŠ Spořilov, Pardubice

Hledání dobra

Jednou jsem šla na půdu a tam se najednou objevilo malinké stvoření. Byla to taková šmouha vlastně mělo to i oči nos a pusu a potom to řeklo: Ahoj jmenuji se Dobro. Budeme kamarádi? A já jsem řekla že ano. Takže jsem mu postavila domeček z těch věcí co jsme na půdě měli. A pak mě zavolala mamka na oběd. Oběd byl sice dobrý ale když jsem přišla zpátky na půdu už tam nikdo nebyl. Byl to smutný pohled koukat se jen na prázdný domeček. A potom jsem se rozhodla že se vydám Dobro hledat. Šla jsem a šla až jsem došla do malinké vesničky s malými domečky. Šmouh tam bylo plno. Ale jak najít tu správnou? Procházela jsem se a jak jsem se tak procházela tak jsem našla malý osamělý domeček. Zaťukala jsem a ono vyšlo ven Dobro. Vyskočilo radostí a řeklo ahoj mám na půdě ještě ten domeček? A já jsem odpověděla že ano a že tam na něj čeká. Musel jsem odejít protože já musím mít domeček z věcí které nemůžou udělat nic špatného. Ale tyhle věci přece nic špatného neudělalo. A tak jsme se vrátili a Dobro slíbilo že už neuteče. A já jsem mu stále domeček vylepšovala ale samozřejmě že z věcí které nic neudělali.

Renča Kocková – 4tř – ZŠ Spořilov, Pardubice

Jednoho dne se mému spolužákovi ztratil mobil jmenoval se Jakub. Byl moc smutný a já mu nabídl pomoc hledali jsme hledali a po deseti min. hledání jsme to vzdali ale ne na vždy jen jsme si šli odpočinout a hledali jsme a už uběhlo asi dvacet min. potom jsme se ještě podívali před školou ale také tam nebyl a když jsme se vrátili našli jsme ho v šatně a potom jsme oba

byli rádi že to dobře dopadlo.

Marek Kučera – 4tř. – ZŠ Spořilov, Pardubice

Myška záchranářem

Byla jednou jedna myška která se jmenovala Máňa. Máňa bydlela u doktora Mrázka. Mrázek byl proslavený doktor vyléčí každou nemoc. Myška Máňa se po něm vždy pozorně dívala. A tak se stalo že se naučila léčit. Samozřejmě neuměla tak dobře léčit jako pan doktor. Ale uměla alespoň to základní. A tak se stalo, že si otevřela vlastní lékařství. Tak se i ona proslavila tím že léčila. A to je přece taky dobro.

Vojko Štěrba – 4.tř. – ZŠ Spořilov, Pardubice

Skřítek, který pomáhá uzdravovat

Byl jednou jeden skřítek a jmenoval se Uzdravníček. Uzdravoval děti a řekl vždy: uzdrav se malé dítě. A vždy to pomohlo a proto si řekl, že to bude jeho práce. Až jednou zaspal a bylo vše vzhůru nohama. Stalo se to tak, že si zapomněl nastavit budík a druhý večer toho měl hodně tudíž nestihl vše udělat. A protože to nestihl, musel pracovat i ve dne. Jenže skřítci nemají rádi den, byl to pro něj trest. A už pokaždé si dával pozor, aby měl natažený budík. A už vstával pokaždé včas, vše stíhal, tak to dopadlo s Uzdravníčkem dobře.

Daniela Trojanová, 9 let, ZŠ J.Ressla, Pardubice

Skřítek, který pomáhá uzdravovat 2

Za komínem jedné nemocnice v malém domečku bydlel skřítek Štěstíčko. Velký byl jak paleček a na hlavě nosil černý klobouček s vrtulkou. Spával v krabičce od sirek. Každé ráno vyšel na střechu a povídal si se sluníčkem. Rád krmil ptáčky drobečky od snídaně. Jednou si leží na lehátku, odpočívá po obědě když v tom uslyšel z dálky dětský pláč. Nastartoval vrtulku a spěchal na pomoc. Letí, letí a vidí, jak na chodníku brečí malý chlapeček. Drží se za kolena a brečí. Štěstík uviděl rozbitá kolena a povídá: „Copak si vyváděl Honzíku?“ Honzík zvedl hlavu, otřel slzičky a povídá: „Honil jsem kočičku a brknul. Jak znáš moje jméno?“ „Já znám jména všech dětí“ usmál se Štěstík. „Chviličku počkej a neboj se, doletím pro náplast a pomůžu ti“ pohladil Štěstík Honzíka po hnědých kudrnatých vlasech, nastartoval vrtulku a vznesl se k nebi. Letí, letí až doletěl do lékárny. „Dobrý den, Petře“ pozdravil Štěstík lékárníka. „Prosím Vás potřebuji náplasti pro jednoho malého kluka, který si odřel kolena.“ „Není problém“ usmál se Petr, podal náplasti Štěstíkovi. Znal Štěstíka z vyprávění jeho maminky když byl malý. Skřítek roztočil vrtulku, hezky poděkoval, zamával lékárníkovi a spěchal za Honzíkem. Honzík stále seděl na zemi a trpělivě čekal na Štěstíka. Když Štěstík ošetřil Honzíkovi kolena, vzal ho do náruče a odnesl jej domů. I když byl tak maličký měl obrovskou sílu. Honzík poděkoval a slíbil, že už nikdy nebude honit žádná zvířátka. Zamával Štěstíkovi a ten odletěl unavený do domečku za komín. Doufal, že dlouho neuslyší dětský pláč.

Kateřina Sokolová s maminkou – 8 let – ZŠ J.Ressla, Pardubice

Skřítek, který pomáhá uzdravovat 3

Byl jednou jeden malý lesní skřítek jménem Skořápka. Skřítek Skořápka byl malý pět palců. Vždy nosil malou červenou čepičku. Měl také malé hnědé botičky. Má moc dobrého kamaráda jménem Polníček. Polníček je také lesní skřítek. Jednou šli Skořápka s Polníčkem do lesa na bobule a lesní plody. Skořápka znal všechny bobule nazpaměť a uměl je rozeznat jestli jsou nebo nejsou jedovaté. Polníček je neuměl tak dobře rozeznat. Jak šli lesem hlouběji a hlouběji Polníček se ztratil. A najednou v dálce vidí keřík s velikými červenými bobulemi. Byli to jedovaté bobule ale Polníček to nepoznal a snědl je. Potom začal křičet a naříkat: neměl jsem ty bobule jíst. Skořápka ho uslyšel a hned se za ním rozběhl. Když k němu doběhl hned se ho začal ptát, proč tady tak křičíš? Snědl jsem bobule tam z toho keříku a teď mě bolí bříško. Skořápka s Polníčkem tedy museli jít domů. Když Skořápka došel domů uvařil si čaj a lehl si do postele. Četl si knížku protože neměl nic na práci a hlavně si neměl s kým hrát. Protože Polníček musel zůstat doma v postýlce a přitom si četl knížku jménem Jak rozeznat jedovaté bobule. V té knížce bylo napsáno vše o jedovatých bobulích. Když Skořápka dočetl svou knížku a uklidil jí na poličku, tak usnul. Zdálo se mu o tom, jak zná všechny uzdravit. Jeho sen netrval moc dlouho, vzbudil ho podivný brekot, který vycházel od konce lesa. Na konci lesa seděla na lavičce malá holčička a plakala. Skřítek se jí hned začal ptát, co se ti stalo a proč brečíš? Šla jsem za kamarádkou, ale zakopla jsem o támhleten kámen a odřela si koleno. Skořápka by chtěl holčičku rozveselit nebo uzdravit. Zkusil holčičce zahrát na housličky, zkusil jí vyprávět pohádky, které znal třeba o Červené Karkulce, Šípkové Růžence, Zlatovlásce, Popelce, Sněhurce a sedmi trpaslících, O neposlušných kůzlátkách, ale nic nepomohlo. Holčička byla pořád smutná, že ke kamarádce nedošla a že má odřené koleno a že nebude v čas doma na večeři. Skřítek si najednou vzpomněl, že holčičce nezkusil zazpívat. Skořápka tedy holčičce zazpíval a holčičce se udělalo lépe a odřené koleno jí už vůbec nebolelo. Holčička Skořápkovi moc poděkovala a řekla mu, že to je kouzelný skřítek. Její maminka a tatínek pracovali v nemocnici. Holčička řekla Skořápkovi, že ho někdy sebou vezme do nemocnice a že všem zazpívá a uzdraví je a rozveselí je. Holčička tedy dodržela slib a přišla pro Skořápku a vzala ho do nemocnice a Skořápka všechny uzdravil a rozveselil. Hned potom Skořápka pospíchal za Polníčkem a taky mu zazpíval a rozveselil ho.

Nikola Szabóová, 8 let, ZŠ Ressla, Pardubice

Skřítek Dobro

Skřítek dobro, kterého popisuji, mi už jednou pomohl, když jsem byl v nemocnici. Chodívá s dřevěnou hůlkou, a když s ní zaklepe na ránu, hned se zahojí. Je vysoký jako dvě jablka na sobě. Nosí bílý doktorský plášť a zelený klobouček. Také má modré kalhoty a hnědé boty. Je už hodně starý, takže mu chvíli trvá, než se k vám dostane, ale je pořád stejně hodný. Je mu už pět set let, tak se nemůžete divit. Bydlí v šuplíku ve stole u pana primáře. Všichni v nemocnici si ho už oblíbili. Má moc rád děti, a proto vždy rád pomůže. Je to můj největší kamarád a často mě navštěvuje. Já mu povídám, co se mi stalo, a on mi povídá, co nového se přihodilo v nemocnici. Doufám, že ho taky někdy potkáte a moc bych vám to přál.

Tomáš Oravský, 9 let, ZŠ J.Ressla, Pardubice

Hledání dobra aneb skřítek aneb Obyčejní lidé s dobrou duší

Nakresli či literárně popiš skřítka či bytost, která uzdravuje a dej jí nebo jemu jméno. To bylo téma, nad kterým jsem se měla v rámci soutěže zamyslet. Ale i kdyby nebyla vypsaná soutěž právě s tímto tématem, je to právě to téma, nad kterým často přemýšlím. Ale protože byla vypsaná soutěž právě s tímto tématem, jsem ráda, že se s Vámi mohu o své myšlenky podělit. Myslím, že stále více věřím, že síla myšlenky, nebo slova může léčit. A tak věřím, že všichni, kteří se do soutěže zapojí, mohou opravdu někomu pomoci. Pomoci svým slovem, svou myšlenkou. A pomoc je přeci dobro. Tak se dejme do hledání správných slov, správných myšlenek. Dejme se do hledání dobra.

  Právě jsem jako pacient na oddělení DPK ve Fakultní nemocnici v Motole. A myslím, že děti, které tu jsou, mohou vše nejlépe posoudit. Můžeme nejlépe posoudit, co je dobro, jak těžké je ho někdy najít. Ale také myslím, že často to není ani žádná kouzelná bytost, ani žádný skřítek, který uzdravuje. Jsou to obyčejní lidé s dobrou duší, kteří mně často pomohou více, než léky nebo něco takového.

  Když přijde hodná sestřička, zeptá se, jak se mám, zahraje si s námi třeba nějakou hru, popovídá si, podívá se s námi na film. Také by nám „ublížilo“, kdyby přišla sestřička, kterou by práce nebavila. Jedna paní doktorka, která tu s námi dělá terapie, by takovou sestřičku také neměla ráda. Říká: „Proč takový člověk vůbec do té práce chodí, když ho to nebaví?“

  Tato paní doktorka nám moc pomáhá. Dělá s námi muzikoterapii a arteterapii. Vždy s námi promluví, pohladí nás a to nám také moc pomůže, když je nám smutno. Stejně tak, jako když s námi mluví paní doktorka, která mě pochválí alespoň za snahu, i když se mi vždy nepovede splnit úplně její doporučení, nenadává mi za to. Ta mi pomůže daleko víc než ta, která by mi nadávala.

  A hlavně nám tu také pomáhají dobrovolníci. Chodí k nám mladá slečna na canisterapii s pejskem Cuckem. Ten mi pomáhá asi nejvíc!

  Jednou za 14 dní nás vždy také navštíví dobrovolník Dominik. Hraje nám na kytaru, zpíváme s ním písničky a vymýšlíme různé hry.

  Také k nám chodí „Loutky v nemocnici“. Jejich pohádky se nám moc líbí.

  A ve středu „chodí“ k o r á l k o v á n í.

  A nakonec k nám jednou za dva týdny chodí  z d r a v o t n í   k l a u n i. Vždy nás rozesmějí.

Tito všichni nám moc pomáhají alespoň alespoň na chvíli zapomenou na naše trápení a na to, jak jsme tu sami a je nám tu smutno.

Tímto jím všem chci moc moc moc poděkovat a podpořit je, ať chodí stále a nepřestávají. I kdyby se jim někdy nechtělo nebo si mysleli, že to nemá smysl. Smysl to určitě má. Vždyť nám to moc pomůže. A kdyby nikomu, tak alespoň jednomu člověku. Někomu jako jsem já.

Já Anna Pasovská, 13 let, ZŠ Spořilov, Pardubice